Pro herce
Byl srpnový večer léta páně 1598. Katolíci s hugenoty se ve Francii objímali po vydání Ediktu nantského, zatímco ještě před několika měsíci se vraždili v ulicích, Shakespeare si právě v deštivé Anglii lámal hlavu nad rýmem na rain a nedařilo se mu, protože vlaky ještě čekaly na svého Trevithicka, a autistický podomek Čihák právě složil první vlaštovku, čímž nastolil základní kámen postmoderní aerodynamiky.
Českého šlechtice Petra Voka z Rožmberka to vše ale vůbec nezajímalo. Seděl pod korunou prastarého stromu, po němž se pnula rozkvetlá čínská vistárie a požitkářsky se vpíjel do vůně každého jednotlivého květu. Každý nádech mu byl nektarem, šťávou, jež se vlévala do jeho žil a uváděla ho v éterické stavy.
Lehkými doušky vychutnával víno, které nechal dovézt z prosluněných jižních bretaňských svahů a pomalu se propadal do nitra harmonie všehomíra. Nekonečno se rozprostíralo zde, v jeho zahradě.
V ladných kročejích se před okem Voka ztvárňovaly půvabné víly propletené v milostném obětí s akordy linoucími se ze strun pějící harfy. „Slast,“ pronesl Petr rozvášněně svému arabskému příteli šejku El Frantovi z Nic. „Tyto múzy,“ pokračoval Vok ve své vášnivé výpovědi, ukázav přitom na spanilé orientální tanečnice, „jsem přivezl ze svého tažení proti Turkům. Lítý nepřítel, vedený umanutě ukrutným vojevůdcem Omasem, jehož prokletá síla byla ukryta v začarovaném turbanu, plundroval zem a dobýval hrad po hradu. Nikdo nebyl jeho děsivého plenění ušetřen, zůstávala jen smrt a krev.
Při zaslechnutí onoho jména lid v chaotickém zmatku zběsile prchal, zanechávaje za sebou opuštěné příbytky, veškerý svůj majetek, aby alespoň uchránil to nejcennější, svůj holý život.
Jen jeden se jim dokázal postavit, milý příteli, jen jeden, drahý šejku z Nic. Chrabrý Martin z Bechyně postavil vojsko nevelké, leč z nejudatnějších bojovníků, kteří našli odvahu pozvednout svou zbraň proti nelítostnému Omasovi. I oni však dopadli tragicky. Přežil jen jeden muž, křižák Evan, který mi poté vyprávěl tento tklivý, epochální příběh,“ rozprávěl Vok a pak se ponořil do hlubin příběhu.
„Železná hrstka bojovníků Martina z Bechyně pod erární zástavou svatého Janzy Víta si probíjela cestu skrze husté a neustále nové a nové přívaly tureckých nepřátel. Paže jejich umdlévaly, srdce však nikoliv. A hleď! Kdo by si jen pomyslel? Tato vnitřní síla, ztělesněná ve statečnost ušlechtilých duchů, jako by vychýlila střelku vah od početnějších davů osmanských vojáků na stranu Bechyňových štítonosů. I sama bohyně Viktorie jim příznivě kynula svou rukou.
Pak však z útrob země vystoupalo samo zobrazení ďábla – netvorný Omas, vše vysávající a devastující Prázdno. Pouhým dotykem vysával z duší bohatýrů sílu, odvahu a nakonec i to poslední – naději. Nakonec proti Omasovi zbyl sám udatný rek Martin z Bechyně. Po třikráte se pokusil prázdnachtivý Omas vysát jeho duši, po třikráte však neuspěl…
Hrozivý skřek se vydral z Omasova hrdla, neboť poznal, že není schopen pokořit Bechyňovu duši. Odříznul kus svého turbanu a mrštil jím na zem před statečného Martina. Rázem se látka proměnila v klubko zmítajících se krajet, které se obmotaly kolem nohou osamoceného Bechyněho tak, že nebojácného hrdinu znehybněly. To však strašlivému Omasovi nestačilo: po druhé hodil kusem látky svého turbanu, tentokrát na kamenný útes.
Zem se zachvěla. Kameny začaly pukat a škvařit se a skrze hustý dým a prach se pomalu ztvárňovaly dvě gigantické postavy. Dvě kreatury plné zloby a nenávisti – obři z Absurdistánu.“
„Ti nechvalně proslavení kameníkovi obři!“ vykřikl překvapeně šejk El Franta z Nic a přerušil tak vyprávění Rožmberka. Ten hlavou přikývnul na souhlas. „Domníval jsem se, že je to pouhá legenda,“ vzrušeně pronesl El Franta. „A jaká verze se k vám donesla?“ optal se Petr.
„Pokud si dobře vybavuji onu legendu,“ ujal se slova šejk, „začalo to vytesáním kamenných soch, které dnem i nocí opracovával a vyráběl zručný a geniální kameník. Byly to prý dokonalé sochy. Kdo se na ně podíval, měl pocit, že jsou opravdu živé, takové mocné bylo umění kameníkovo.
Věhlas tohoto kamenného díla se široko roznesl. Panovníci všech zemí se předháněli, aby tak získali tohoto umělce na svůj dvůr. Kameníkova přenádherná žena Naha tak zůstávala doma osamocena, dlouhé dny a ještě delší noci… Její pocit opuštěnosti stále sílil a rostl.
Každého večera nahá Naha procházela zahradou a konejšila svůj smutek a nedostatek něhy v obětí kameníkových soch. ,Ach, kameni, rukou mého muže precizně vytesaný, kéž bys jen mohl zahřát mé zkřehlé srdce, pohladit mou osiřelou duši a rozproudit krev v mém dotekuchtivém těle.´
Tu skrze proudy jejího bolu pocítila na klíně dotek. Tam, kde se ruka dotýkala dole – žal mizel! Ramena jí zahřál horký dech… ,Kdo to jen může být,´ podivila se nahá Naha a otočila se za sebe. S úžasem spatřila, že jedna z kamenných soch ožila. ,Snad blázním ze své osamělosti,´ pomyslela si kameníkova žena. Ale ne, světe div se, kamenná socha ji objala. Po kamennou hrudí ucítila tlukot živého lidského srdce. Jen chvíli trvalo a již i druhá socha ji hladila po těle. Naha se zachvěla a zcela se oddalo chybějícím dotekům.
Týdny a týdny tak ubíhaly v milostném obětí. Naha bytostem z materie země během těchto dlouhých chvil zcela popletla hlavu, až ztratily rozum.
Po půl roce se kameník vrátil ze dvora královny Ráby z Anešova, kde měli o písmeno méně, a našel svou ženu ve stejném sepětí. Potichu si povzdechnul a smutně promluvil k sobě: „Běda, čeho jsem se dopustil. Vlastní mé výtvory uchvátily vlastní mou ženu více nežli já. Proklatě, vždyť byly jen součást mé fantazie, to já je ztvárnil z materie k obrazu svému!“
Když večer uléhala jeho žena a v hlubokém spánku se jí zdály sny o obživlých kamenech, vytratil se kameník z její ložnice. Ze své dílny si vynesl majzlík, palici a kleště a připlížil se ke spícím kamenným bytostem. Majzlíkem otevřel jejich hruď a kleštěmi vyňal jejich tepající srdce.
Vzal obě tlukoucí srdce a roztříštil je palicí. Vzlykot zlomených srdcí probudil obě bytosti. Jaká strašlivá změna! Již se v nich nezračila krása, zbyly z nich jen prázdné formy bez obsahu, které začaly narůstat. ,Co se to děje?´ užasle sledoval kameník rostoucí tvar. Ustoupil o krok zpět, neboť kamenná masa se víc a víc rozpínala.
,Vždyť přeci nemohou být živí, co v nich tedy narůstá? Vždyť jsou to jen prázdné schránky,´ podivil se kameník. Gigantická kamenná postava otevřela oči a promluvila na něj hlasem plné zloby: ,Toť pouze tvá zásluha, z tvé představy jsme vzešli a nyní nám tvá zloba pramenící ze žárlivosti dává narůst a mění nás v bezduchá monstra.´ Jeho slova doprovázelo krupobití padajících kamenů. ,Zničil jsi svůj výtvor, teď tvůj výtvor zničí tebe!´ Jeho kamenná pěst proťala oblaka a snesla se na kameníkovu leb.
Zloba však nebyla vykoupena ani smrtí kameníka. Nenávistní obři procházeli krajem a pustošili vše živé.“
El Franta, šejk z Nic ukončil svou řeč, Vok posmutněle pokýval hlavou. „Slyšel jste tedy správnou verzi legendy. A právě tato monstra se v onen nebohý den vrhly na udatného reka. Mocnými kamennými pažemi uchopily Martina z Bechyně a přibyly ho na skálu.
Pak Omas potřetí hodil kus svého turbanu do vzduchu. Tkanina se roztřásla při poryvu větru a proměnila se v desítky orlovců, kteří se mocnými máchnutími křídel snesli k přibytému Martinovi z Bechyně. Svými ostrými zobáky počali vyškubávat kusy masa z Bechyňova těla. Z Martinova hrdla se však nevylinula ani hláska utrpení. ,Omasi, óó maso vytrhané z mého přítele bude pomstěno,´ vzkřiknul jsem tenkrát, když jsem uslyšel křižákova slova, který naposledy spatřil živého Bechyněho a vydal toto strašlivé svědectví.
Opásal jsem se, vzal svůj oblíbený meč Liberté, osedlal svého bujného oře Héroise a chystal se vyjet proti ukrutnému nepříteli. V očích mi plálo divoké šílenství, viděl jsem před sebou jen krutou pomstu. ,Počkej,´zarazil mě však Evanův hlas, ,bez pomoci nemáš proti zarytému Omasovi žádnou šanci!´
Křižák mě touto větou vytrhnul ze zaslepené zuřivosti. ,Kdo se však ještě dokáže postavit Omasovi?´ tázal jsem se však sebe v duchu, ,nepoztráceli již všichni odvahu?´ Čiré zoufalství však otevřelo dveře mé odvahy a rozhodnosti. ,I kdybych měl oceány vylít ze svých břehů, i kdybych mraky musel pročesat, na všechny vrcholy světa vystoupati, přec bych vystavěl takovou armádu, která tě rozdrtí, strašlivý Omasi.´
Po dlouhém hledání, které se mi zprvu zdálo být marné, našel jsem spolu s Evanem poslední zbytky odvážlivců v českých putykách. Prokletí básníci, bardové pera, kteří zapíjeli svůj světabol, na mol opití blázni, potulní kejklíři, ba i kouzelníci bez berné mince se přidávali k mému pluku, který mířil proti tureckému nepříteli.
Nu,“ zasmál se Vok, „nevypadali jsme zrovna jako hrozivá armáda. Ba, dokonce, i děti se sbíhaly k nám, když viděly prapodivnou chásku vydávající se za vojsko. Žongléři žonglovali, kouzelníci předváděli své čáry, bardové prozpěvovali – to vše vyluzovalo úsměv na dětských tvářích.
Pak se však ozval dusot blížící se armády. Úsměvy se vytratily, dětský smích se proměnil v pláč. Zrůdy se blížily. Chrabrost srdcí povadala, žíly zamrzaly. ,Hleďte, přicházejí,´zvolal ustrašeným hlasem kdosi z mé družiny.
A pak jsme je spatřili – ty strašlivé přívaly nekonečných pluků osmanského vojska. Na levém křídle postupovala turecká pěchota těžkooděnců a ve svitu matného slunce se leskly odrazy jejich šavlí.
Na pravém křídle uháněl jako sršni vyrojení z hnízda výkvět strašného tureckého jezdectva. A v samém středu postupoval vpřed obrovský Omas obklopen svými hasasiny, nejzaslepenějšími a nejnebezpečnějšími ze všech bojovníků.
Přiznám se,“ pronesl Vok k Františku z Nic, „i já sám jsem hrůzou zesinal. Mé obavy se prohloubily, když Omas zavelel k útoku. „Vpřed!“ vyrazil skřek ze svých úst. Celá hmota se začala posouvat směrem k nám. Tu náhle vyskočil z řad mých spoludruhů šašek Vašek.
Rozeběhnul se proti jízdě a smál se tak, že nemohl popadnout dech. Musel se zastavit. Posadil se a ťukal si nohou na čelo, až se rolničky jeho čepce rozcinkaly. Byl to dojemný výjev. Musel jsem se smát a se mnou se chechtalo i celé naše družstvo. A pak, jaký zázrak, koně Osmanů řehtající se, až se kopyty za břicho popadali, počali shazovat své jezdce a ti se v kotoulech svalili na zem.
Když jsme viděli jaký vliv má na turecké koně prostý kousek šaška Vaška, počali jsme i my předvádět bláznivé kejkle. Účinek na protivníka byl devastující. Osmahlí osmáni se zajíkali smíchy, váleli se po zemi neschopni dalšího boje a plácali se navzájem po ramenech.
Jediný imunní proti našemu nečekanému ataku byl Omas. Mrštil odtrženým cípem svého turbanu o zem a objevili se dva ohniví sloni. Plamenná zvířata se rozběhla proti našemu hloučku a plivala ze svého chobotu ohnivé koule.
Skupina bardů udeřila do strun mandelíny, tklivá melodie se rozléhala bitevním polem. A v rytmu této podmanivé hudby začala ohnivá stvoření tančit.
Rozezlený Omas podruhé odtrhl kus mocného turbanu. Udeřil jím o skálu, ta se rozevřela a z jejího nitra vyskákaly hordy šklebících se skřetů.
Básníci odložili pera a počali číst ze svých svitků. Poetické surrealistické obrazy vylekaly skřety natolik, že začali pištět. Úprkem se hnali k lesu a již z něj nikdy nevyšli.
Rozzuřený Omas potřetí mrštil odtržkem svého turbanu do vzduchu. Z nebe se rázem začala snášet stvoření samé hrůzy, lítí draci s ocelovým krunýřem a očima poskládanýma z vytrhaných lidských srdcí. Tu z mých řad vystoupili iluzionisti a nastavili své klobouky a ťukli o ně svými hůlkami. Jeden drak po druhém mizel v útrobách klobouku. Po druhé udeřili mágové o klobouk a z jejich otvorů vylétlo hejno holubic. Děti s údivem počaly tleskat tomuto nevídanému divu.
Když toto spatřil, začal hrozivý Omas na svém turbanu motat uzle. S každým jedním uzlem se zvětšil o tisíc sáhů… Země pod ním začala praskat a pukat a propadat se do samého pekla. Proti tomuto Omasovu kouzlo si nikdo nevěděl rady. Země nás málem pohltila.
,Ten turban!´ vykřikl malý klučina, který tiskl ruku Evanovi, ,tím se jeho síla umocňuje.´ ,Musíme ho z něj strhnout,´ navrhnul křižák Evan. ,Ale jak?´ zeptal jsem, neboť přes propastné hlubiny se k Omasovi nebylo možné přiblížit. Pak mě však napadla spásná myšlenka. ,Svět je přeci představa - proč si nepředstavit jiný svět?´ Z rozlehlých končin své imaginace jsem přivolal mou věrnou dobrmanku Anju. Pes proběhnul vzduchem a svými ostrými tesáky serval Omasův turban. Na Omasově místě chvíli postávalo nic, ale náhle počalo bytnět a proměnilo se v čirou existenci.
Toužebně očekávaný dýchánek byl konečně započat. Do divokého reje oslav přitancovaly i sličné dívčiny, které se radovaly z osvobození od kruté tyranie příšerného Omase. Od té doby mě neustále následují a jsou mi múzou každého dne,“ dokončil své dlouhé vyprávění statečný Rožmberk a ponořil se do svého poháru vína. Šejk ho hrdinně následoval.
Pětilitrové poháry se zvolna vyprázdnily. „Jsem rád,“ obrátil se Petr Vok ke svému příteli z Nic, „že jste se nezalekl velikosti těchto pohárů a celou číši dopil až do dna. Neboť jedině ten, kdo vyprázdní obsah tohoto poháru až do dna, je hoden být hostem na mém panství a zaslouží si mou přízeň i mou společnost.“
Franta z Nic mu však již neodpověděl. Ležel nehybně na zemi, zpit do němoty. „Nechť,“ zamumlal pro sebe Vok a máchnul rukou. Doliju si ještě jednu, neboť sám sobě jsem dobrou společností!“ A uchopil další pohár a než bys řekl nejneobhospodařovávatelnější, jej dopil.
„Co se to děje,“ zamumlal nesrozumitelně Vok, když mu po ruce přeběhla bílá myš. Rozhlédl se kolem sebe. Tam, kde před okamžikem v jemných tanečních piruetách kroužili múzy, se nyní proháněla hejna dalších sněžných myší.
Protřel si oči. Když je znovu otevřel, oslepilo jeho zrak oslnivé světlo z nebe. Jeho uši zaléhaly v obrovském hluku. Myši pištěly a prchaly pryč. ,Přichází apokalypsa,´ povzdechl si smutně Vok ,a já si přeci ještě nestihl pořádně užít svého mladého života.´
Bůh však zatím hořce popíjel pražené kafe s archandělem Gabrielem a na konec světa neměl ani pomyšlení. Demoliční četa Apokalypsa & syn, s.r.o. totiž měla dostatek galaktických příjmů z večerních melouchů a navíc poptávka po jejich službách neustále narůstala. Vzhledem k tomu, že na trhu měla monopol, bezostyšně navýšila cenu svých jednotlivých výkonů do závratných výšin a Bůh, kterému momentálně hrozilo úpadkového řízení, si tento drahý špás nemohl dovolit. To ovšem Vok nemohl vědět, protože nebyl zdatným čtenářem Nostradamových spisů.
Jak tento slovutný autor prediktivních děl popsal ve svém monstrózní práci „Nemadhelmintes plathelmintes vermes“, „když červi zalézají pod zem, a vinná réva vyzrává, blesky otevírají brány nebe a nastává čas večeře.“
A tak se i skutečně stalo. Z nebe na zem totiž přistál obrovitý talíř velký jako Rožmberkovo panství na Českém Krumlově. Pak z talíře vypadl padací most a po jeho dopadu počaly z jeho útrob vystupovat podivné postavy.
V netypickém brnění s průhledným hledím, přibližovaly se krok po kroku k Vokovi. Petr zaostřil zrak a všiml si ocasů, které za sebou táhly po zemi. Zbystřil ještě více a skrze hledí tvorů spatřil zploštělou tvář, která mu nejspíše ze všeho připomínala salamandra.
Salamandr pozvedl paži, která byla zakončena jemnými ploutvičkami a Vok s překvapením zjistil, že jeho tělo je unášeno směrem do talíře. „Nechci být žabím stehýnkem!“ vykřikl ve víně naložený Vok, který si myslel, že se stane obětí francouzské kuchyně. Dál již nebylo nic – tedy alespoň co se Vokovi paměti týče.
Když se zmatený Rožmberk probudil a rozhlédnul se okolo sebe, byl by raději ještě spal. Kolem něho probíhali na zadních přerostlí salamandři, a Petr marně přemítal, v jaké místnosti svého zámku se nachází.
Jeden ze salamandrů, který měl na rozdíl od ostatních okolo krku zavěšenou zlatou mušli, promluvil na českého šlechtice: „Dobrý den, vážený pane Petře Voku z Rožmberka. Vítejte na palubě lodi Kayak Frogu. Jsem vrchní velitel této lodi a jmenuji se Pašuk Vellc. Má posádka je vám zcela k dispozici. Pokud budete mít jakékoliv přání, vyslovte ho a bude vám neprodleně splněno.“ Petr Vok svraštil čelo a hluboce se zamyslel. S důrazem na každou slabiku pronesl: „Víno.“ Monumentální slovo se rozléhalo palubou lodi.
Jeden z prapodivných salamandrů zamáčknul čudlík na desce stolu a z prostřed vyjela připravená číše s vínem. „Oh,“ podivil se Vok, „to je mi obsluha. Hned jak se vrátím na Rožmberk, tak…“ V polovině věty se však Petr zarazil, uvědomiv si, že stále neví, kde se nalézá. „Ehm, ehm,“ odkašlal si Pašuk Vellc a obrátil se na Voka, který se mezitím plně věnoval své číši, „možná vás zajímá, proč jste se právě vy objevil na palubě naší lodi.“
Petr Vok však prokázal svou urozenost a jak se na modrou krev patří, nehnul ni brvou a nadále pokračoval ve svém bohulibém konání.
„Váš vítězný boj se strašlivým Omasem se navždy vytesal do věčnosti – stejně tak je však věčný i samotný Omas. Po své drtivé porážce se přesunul časem a prostorem a objevil se na naší planetě. S jeho nekonečnou destrukcí jsoucna si ovšem nikdo z nás dosud nedokázal poradit, a tak nás ministerstvo obrany vyslalo skrze prostor a čas pro vás.
Právě nyní putujeme časem do roku 2003, odkud jsme přicestovali, a pak zamíříme prostorem do naší galaxie, což je od vaší Země, co by raketou doletěl. Na první vesmírné křižovatce za Proximou Centaurou se zahne doleva,“ dodal Vellc spíše k sobě. Vok i nadále zušlechťoval modř své krve modrým portugalem.
„Veliteli,“ šlápnul Pašukovi na ocas jiný salamandr, „právě jsme dosáhli cílové distance - roku 2003.“ „Zastavte časopřenašeče,“ zavelel Vellc, „a aktivujte loď na prostorový přesun!“ Paluba se zachvěla ve vibrační vlně gama. „Časový přesun byl ukončen. Aktivace prost…“ „Prásk!“ Proslov salamandra ukončil těžký otřes lodi, až salamandři popadali na podlahu. Vokovi málem vylétla číše z ruky, ale chrabrý Rožmberk nakonec nečekaný útok odvrátil dalším rychlým a konečným lokem.
„Co se stalo,“ vykřikl zděšený Pašuk Vellc, „zapněte detektor vyhodnocující rozsah ztrát a lokalizujte nepřítele.“ Nejnovější lodní systém BEDNA 1.1. Ř spustil monitorový záznam s komentářem: „Zaútočila na nás sonda SAMO sputnik. Škody na talíři jsou katastrofální…Loď je před explozí. Opusťte palubu do 3,2,1.5,1.25, 1…“ „Kdo?“ zašeptal zdrcený Pašuk Vellc a jméno sondy se mu v hlavě otočilo: „Omas…“ a loď explodovala.
Petr se se znechucením podíval do prázdného poháru a odhodil ho do prostoru. Pokál hnán gravitací padal k Zemi. Vok nikoliv. Gravitace se totiž jeho dechem natolik opila, že při počítání jednoduché matematické rovnice v=1/2t*g2, viděla v desetkrát, čímž se Rožmberkův pád natolik zpomalil, že místama letěl opět vzhůru.
Jeho pád se tak prodloužil o dvě a půl hodiny. Za tu dobu si Petr vzpomněl, že ve své kapse má schovaný malý demižonek vína a s chutí se věnoval tomuto novému poznatku. Když už se Vok začínal obávat, že dopije do konce, zcela náhodně dopadl do zahradní restaurace Radničního sklípku v Rakovníku.
„To jsou mi ale vymoženosti,“ pomyslela si krásná servírka, „letos ti parašutisti skáčou i bez padáku a rovnou do hospody.“ Nic však na sobě nedala znát a postavila před Petra půllitr budějovického Budvaru.
Petr ochutnal: „Ááá, pivo z mého pivovaru – sládek stále nezapomněl recepturu!“ Okolo stolu seděla skupinka mladých lidí, z kterých zářila inteligence, krása a plodnost nápadů. „Vida, přátelé,“ zahuhlal Vok, „poslechněte si příběh, který vám budu nyní vyprávět…“
(z důvodů omezené velikosti paměti www stránek neopakujeme příběh od počátku – prosím, přeskočte na začátek textu a přečtěte si znovu)
„… A tak teď musím doletět na planetu salamandrů a porazit tam znovu strašlivého Omase. A vy, mí drazí přátelé, nepodceňujte nebezpečí hrozivého Omase, může se objevit kdykoliv i zde. Nejúčinnější obrana je hraní, hraní si…Třeba si udělejte divadlo…“ Na ta slova Vok vstal a z účtovacího lístku vytvořil vlaštovku a zmizel v oblacích…
A tak, milé děti, vzniklo naše divadlo.
OBSAZENÍ:
Petr Vok z Rožmberka Petr Vok z Rožmberk
Pašuk Vellc [Pašík Velc] Pavel Šulc
Šejk Franta El z Nic František Elznic
přibitý Martin z Bechyně Martin Přibyl
strašlivý Omas zahalený v turbanu Tomáš Urban
svatý Janza Vít Honza Vitner
dotekuchtivá nahá Naha, kameníkova žena Hana Kameníková
dobrmanka Anja Jana Tobrmanová
královna Rába z Anešova, kde měli na dvoře o písmeno méně Bára Benešová
tam, kde se ruka dotýkala dole – žal mizel Adam Doležal
Bůh Bůh
autistický podomek Čihák Petr Čihař
Shakespeare William Shakespeare
BEDNA 1.1. Ř Jiří Bednář
